MFSF JÁNOŠÍKŮV DUKÁT

Sobota 23. únor 2019

Historický vývoj tradičních oděvů

V České republice, v oblastech spjatých s historickým zemským dělením, v Čechách na Moravě a ve Slezsku měly kroje lidových vrstev společnosti dosti složitý vývoj. Na rozdíl od oděvu vyšších společností, lidový oděv lze jen s obtížemi řadit čistě historicky. I když ho můžeme rámcově popsat v dobovém pojetí, zachovalé dobové prvky ve skladbě oblečení slouží více k pochopení jeho svérázné vývojové cesty, stanovení zdrojů vlivů a ozřejmení oděvní mentality venkovanů minulosti.

Charakter lidového oděvu zrál na území našeho státu pozvolna v průběhu staletí. Čím hlouběji do historie, tím známe méně konkrétních informací, a proto se odborníci mimo jiné chápou analogií s šatem na ostatním evropském území, s oděvním základem lidových vrstev sousedních národů i časově vzdálených motivů šatu doby starověku a raného středověku. Jako výzkumný materiál často sloužily dobové výtvarné projevy, obrazy, rytiny i literární díla, kde autoři často velmi přesně popsali tradiční oděv daného kraje.

Nejstarší prameny o způsobech odívání můžeme datovat do období gotiky. Vzniká praslovanský způsob opatření lidského těla základním úborem. Má podobu prostých plátěných obdélníků různě aranžovaných na tělo-roušky, šátky, sešité obdélníky na mužské kalhoty, jednoduché košile, oděvy pravoúhlých střihů z hrubého vlněného sukna, haleny, kožichy.

Objevuje se kontrast s vývojem u vyšších společností. Není to prostota nebo chudoba, která by určovala podobu venkovských oděvů, ale motivy životní logiky, vlastní kulturní výraz. Spoluvytváří se tak základ tradice.

S nástupem renesance v 2. pol. 15. století přicházejí nové údaje o zdobnosti a materiálech, i rozvoji textilního umění. Začínají se používat nové tvary, komplikují se střihy. Ženský kroj se tvaruje podle těla, orientuje se na pas. K němu se váže sukně, oddělena z původního celistvého šatu.

Hrudník se formuje separátním živůtkem, podobně jako v panské módě. Pro lepší tvarování se starší hrubé tkaniny vylepšují kombinacemi, např. vlny se lnem. Střídmě se přistupuje k barvení a vzorování. Významu nabývají čepce pro vdané ženy; korunky, pletence z vlasů, věnce magicko-obřadního významu. Muži nosí kratší nohavice pod kolena.

Důležité byly i kolonizační procesy. Od 15. století valašská kolonizace přiváděla na východ Moravy lid v krojích horského typu karpatského stylu. Ten se v dalších etapách mísil s charakterem kroje z podhůří Beskyd a zanechal v něm znatelné stopy.

Stejně podstatné byly pozdější kolonizační procesy jdoucí Bílými Karpatami do horských oblastí dnešního Slovácka. Zde se pak zachovaly v poměrně čistých formách staré typy oděvů východního stylu. Pro něj je typické obtáčení kolem těla.

V pozůstatcích to je systém dvou zástěr a oddělené krytí ramen, vedené kolem základní tubovité košile "rubáče". Na východě území jsou také dál zachovány i plátěné oděvy mužů, haleny, rovné košile, jako bychom si na nich znovu opakovali základní principy odívání Evropanů minulého tisíciletí.

Podle krajů, účelu i stavu uživatelů se různily a s větší či menší ochotou přejímaly další impulzy, především módy a stylu baroka. To se však týkalo více vnějších znaků.

Vyvíjela se výšivka, tříbila se barevnost, kroje dostávaly různé délky a šíře, přijímaly dobové střihy a doplňky. Avšak nikdy již neprošly takovou změnou jaká přišla vlivem renesance, tedy k přijetí formy děleného šatu, orientovaného na pas. Oblečení se dále sestavuje z jednotlivých součástí, které se pak mají možnost vyvíjet odděleně. A také této volnosti využívají.

V tomto systému má lidový kroj na celém území další vývoj prakticky stejný. Odlišuje se však zcela od vývoje oděvu města a aristokracie. Na rozdíl od módních šatů šitých a navrhovaných převážně v celku a na "míru", lidový kroj míru dostává vždy znovu řasením, šněrováním, vrstvením a vázáním oddělených součástí.

Proto také tradiční oděvní umění lidu nespočívá jen v textilních znalostech, ale i v živých postupech: tvarování, škrobení, ukládání a zpětném strojení. Jedině těmito kombinacemi a dovedností se zachovává fenomén, v dalším vývoji zvaný lidový kroj.

Cílené, zevrubnější zprávy o kroji venkovanů se obecně spojují s dobou osvícenství, tj. polovinou 18. století., kdy z důvodu jiné filozofie a více praktického náhledu na vládu obracejí mocné, vzdělané kruhy svou pozornost trochu k lidu.

A naopak lid a jeho kultury-tedy kroj, začíná stát za tuto pozornost. Kroje byly v té době již natolik svérázným útvarem, že bylo co popisovat, čeho si všímat, že se staly přitažlivým bodem zájmu vzdělané společnosti. Osvícenství si kroje všímá i cestou zcela exaktní. Je třeba více vědět o lidu, kterému se má vládnout.

Období kolem poloviny 19. století přineslo světu venkova mnoho změn. Uvolnění feudálních vazeb znamená pro chudší vrstvy možnost pracovat jinde. Ve městě, v místech, kde se rozvíjí průmysl. Nastává pohyb obyvatelstva a s ním i odkládání krojů. Tento proces neprobíhá všude stejně. V první řadě zasahuje chudší oblasti např. Ostravsko.

Svým tempem se rozvíjejí i města. Vesnice kolem nich přejímají novinky v oblečení, materiály, střihy, styl výzdoby, doplňky. V tomto duchu s modernizují kroje třeba na Opavsku a u bohatých vrstev vesnice i jinde.


Zemědělské kraje, kde bohatství neplyne z průmyslu, ale z obchodu se zemědělskými plodinami se oděv vyvíjí zase jinak. Zdejší selské kroje se radikálně neodkládají ani příliš nemodernizují, ale rostou a košatí se. Dostávají barevnost, bohatství výšivek. Tento proces je typický pro jižní Moravu, převážně vinorodé části Slovácka.

Jsou však i kraje, které nastolenému tempu vývoje nestačí. Uzavírají se a drží, pokud to čas dovolí, starého stylu života. Jde zejména o podhorské oblasti Valašska a Horňácka. V těchto krajích se pak déle drží i starší oděvní styl, materiál i zpracování.

Vzhledem k tomu, že jmenované oblasti jsou mnohdy i v pohraničí, je v nich možno sledovat do jisté míry i vlivy sousedních národů. Ve vrcholné formě však kroje nezůstávají dlouho. Obecně vstupují do často závěrečného půlstoletí.

Kolem poloviny 19. století českou společností prostupuje vlna národního obrození. Období, kdy lidová kultura byla poprvé přijata za výrazný kulturní prvek. Z dřívější orientace na odkazy duchovní kultury, písně, pověsti a pohádky, se pozornost postupně obrací i k lidovému kroji. I když je to téma zatím okrajové, vázané na tvorbu umělců, malířů a spisovatelů. Velká vlna zájmu však o kroj a jeho dokumentaci teprve čeká na 2. pol.19. století. Vzniká tedy, v souladu se světovým kulturním proudem, tendence národopisného sběratelství. Zájem se soustřeďuje právě na kroj. Toto zaměření má mnoho důvodů.

Kroj obecně se již nenosí, takže je sběratelsky k mání a dokumentuje umělecké hodnoty oblečení, hlavně výšivek, které se stávají vrcholným tématem kolekcí. Začíná muzejní éra. Nadále však zůstává kroj v denním užívání na Valašsku, Slovácku a Těšínském Slezsku.

Dvacáté století má pro život obecně a tedy i pro život kroje nezdolné předěly. Do 1. světové války se ve struktuře tradičního oděvu vzhledem ke konci 19. století mnoho nezměnilo. Jen se zvýraznila jeho užitnost. V rodinném významu se nejdéle udržují krojové svatby, ale v průběhu 50. let jich ubývá.

Naopak zvyky širšího společenského vyznění, hodové a masopustní zábavy, krojů využívají v řadě míst až do konce století. Sváteční krásné kroje využívá o těchto slavnostech postupně stále více jen mladá generace-a to už jen výjimečně.

LOKALIZACE


AKTUALIZACE: 56, 11.05.2004 v 12:07 hodin