MFSF JÁNOŠÍKŮV DUKÁT

Čtvrtek 17. říjen 2019

Etnografický subregion Podluží

Zeměpisné vymezení:
V současném pojetí se Podlužím rozumí nejjižnější část Slovácka - území mezi soutokem Dyje s Moravou mezi městy Břeclaví a Hodonínem. Je to kraj stojatých vod, rybníků a lužních lesů. Jméno daly této oblasti vodní plochy, zde nazývané luže.


Historicko-národopisné vymezení:
Dochované prameny z 18. století, které pojednávají o Podlužácích jako obyvatelích Podluží, vymezují tuto oblast velmi odlišně od dnešního pojetí tohoto národopisného regionu. Podlužáci byli navíc nezřídka zaměňováni za jihomoravské Charváty, kteří od 16. století v oblasti Břeclavska, ale především na Mikulovsku žili.

Celkem jde dnes o 18 vesnic a městeček na moravském území. Ještě v druhé polovině 19. století patřilo národopisně k Podluží i několik osad v Dolním Rakousku, které se později odnárodnily.


Lidová architektura:
Hlavním zaměstnáním obyvatel Podluží od poloviny 19. století bylo zemědělské hospodaření spojené s chovem dobytka a vinohradnictvím. Se způsobem hospodaření souvisí i utváření vesnické architektury. Půdorysný základ obcí zůstal v posledních 150 letech v podstatě zachován, ve většině případů se jen rozrostl do šířky. Jako všude jinde v rovinatých částech Slovácka, tvoří i zde základ vesnice dva souvislé a souběžné pásy domů, které jsou obráceny svojí delší stranou k návsi nebo silnici. Střechy byly ještě v druhé polovině 19. století bez výjimky doškové, čelní stěny domů byly členěny vyčnívajícími žudry. Pohled na tuto zástavbu navíc změkčovaly malé předzahrádky, ohrazené nízkými plůtky. K malebnosti lidových staveb na Podluží přispívalo velkou měrou i jejich barevné olíčení, což bývala téměř výlučně práce žen - hospodyň, případně specializovaných "maléreček". Nebyly to jen na jednotlivých domech různě barevné obrovnávky, které lemovaly jinak bílé plochy zdí, ale především na konci 19. a počátkem 20. století se velice rozmohlo malování žudra různobarevnými, převážně květinovými, motivy.


Lidový oděv a kroj:
Mezi slováckými kroji vymezujeme podlužácké kroje jako zvláštní krojovou skupinu. I když je pravděpodobné, že do konce 18. století splývaly s okolními kroji, od poloviny 19. století se od nich odlišily především výskytem ohnivě červených mužských nohavic. Podluží patřilo donedávna k těm oblastem, v nichž se v poměrně velké míře nosily i ve všední den některé krojové součásti. To platí zejména o starších ženách, které chodívaly běžně v tmavých látkových sukních a plátěných zástěrách, v kartounových nebo soukenných jupkách, v chladnějším počasí ve vlňácích, které na počátku 20. století vytlačily z ženského odívání staré kožichy. Také starší hospodáři nosili při práci na poli nebo ve vinohradě krátké látkové kabátce se stojatým límečkem a úzké tmavomodré zástěry, jejichž levý cíp se často zasunoval za pás na levém boku. Ještě na konci 19. století chodili muži do práce v plátěných košilích a nohavicích ušitých z konopného plátna (třaslavicích). Ženy nosívaly podomácky zhotovené a na modro obarvené zástěry, v chladném počasí "kacabaje" a charakteristické tuhé čepce. Tradiční pracovní oděv nejdříve odložili muži, kteří jezdili za prací do města. Ženy si při práci doma a na poli udržely všední kroj mnohem déle.

Od všedního oděvu se výrazně odlišuje kroj sváteční, u kterého v jednotlivých součástkách převládá převážně dekorativní záměr. Na úkor praktičnosti se u košile svobodných chlapců prodloužily rukávy a pokryly se úplně výšivkami a krajkami. Nejcharakterističtějším znakem kroje mladých mužů na Podluží se staly ve druhé polovině 19. století červené nohavice bohatě zdobené šňůrováním (cifrováním). Základní barva "cifry" je vždy modrá, doplňkové šňůrování se provádí tenčími šňůrami a výšivkou jiných barev. Z kdysi jednoduchých prvků, které měly původně funkci zpevňovací, se staly bohaté a rozměrné kompozice s ústředním motivem srdce, vyplněné a obklopené rostlinnými motivy a závitnicemi. Ke svátečnímu kroji patří "lajbl", tj. kordula z barevného hedvábí, sahající jen do půli zad a vpředu široce rozevřená. Mladí svobodní muži nosí ke svátečnímu kroji nízký klobouk bez stříšky, zvaný "guláč". Bývá ozdoben "kosírkem" z pštrosího nebo volavčího peří. Jediným tradičním druhem obuvi mužů na Podluží byly kožené boty se střapci, spadajícími až na nárt.

Ženy nosívají při svátečních příležitostech na spodním rubáči několik naškrobených sukní a na nich v létě barevné, v zimě tmavé látkové sukně. K nim patří úzké, bíle nebo barevně vyšívané fěrtůšky. Rukávce jsou z jemného plátna, dnes s bílou výšivkou a do půli zad splývajícím širokým obojkem. Na rukávce se nosí krátké kordulky podobné mužským, zapínané na spodní straně na jeden knoflík. Ke svátečnímu oděvu je nezbytná úprava hlavy do "rožků", lepenkového kornoutu, potaženého červenou látkou a ovázaného širokou stuhou, jež tvoří na vrcholu bohatě řasenou stuhu. Tento způsob úpravy hlavy je pro Podluží typický.


Lidová píseň a muziky:
Pro Podluží jsou charakteristické široko rozklenuté táhlé písně. Zdejší zpěv se, zvláště u mužů, vyznačuje velkým hlasovým fondem - silou a neobyčejnou nosností hlasu. Všeobecně jsou zde oblíbeny a ceněny vysoké hlasy u mužů i žen. Počátkem 20. století se zde rozvinul také způsob vícehlasého mužského i ženského zpěvu, a to v sextách a vrchních terciích. O něco později, zřejmě vlivem umělých produkcí, se začalo na Podluží se střídavým i společným sólovým zpěvem chlapce a děvčete. V tomto směru dosáhla ve své době největší popularity dvojice zpěváků - Božena Šebetovská a Jožka Severin . Oproti jiným oblastem Slovácka, ve kterých písně taneční vysoko převyšují písně netaneční, je na Podluží jejich poměr téměř v rovnováze, dokonce v mírné převaze písní táhlých. O jejich oblibě svědčí i zájem a snaha o vlastní písňovou tvorbu některých zpěváků i muzikantů. Jedním z nejznámějších neanonymních tvůrců písní na Podluží byl Fanoš Mikulecký (vlastním jménem František Hřebačka, 1912 - 1970), autor více než 270-ti písní, z nichž mnohé zlidověly (V širém poli studánečka, Vínečko bílé, Mikulecké pole, atd.).

Nejstaršími muzikanty na Podluží byli gajdoši, často doprovázeni houslisty - prim a kontry. Hudecké muziky, většinou v obsazení prim, sekund, klarinety a kontrabas, bývaly již ve druhé polovině 19. století pro zesílení zvuku doplňovány plechovými nástroji - C-trubkou a křídlovkou, někdy i trombónem. Takovýmto muzikantským seskupením se říkalo štrajchové muziky. Po druhé světové válce vytlačily dechové muziky na Podluží téměř zcela tradiční smyčcové seskupení muzikantů. Mezi nejznámější dechovky tehdy patřila znamenitá "Juráčkova kapela" z Týnce. Obsazení dechovky zde mělo v podstatě dvě vývojová stádia: trubka, křídlovka, baskřídlovka, helikón a dva klarinety a teprve později přistoupil trombón, velký a pak i malý buben. K obnovení slávy starých hudeckých muzik snad nejvíce přispěl v 50. letech 20. století Jožka Kobzík, dlouholetý primáš cimbálové muziky souboru "Břeclavan". Ten se svým stylem a způsobem interpretace lidových písní stal vzorem pro mnohé mladé muzikanty, kteří dnes tvoří obsazení četných hudeckých a cimbálových muzik na Podluží.


Lidové tance:
Co se tanečního projevu týče, k nejznámějším a dodnes živým tancům patří na Podluží párový tanec vrtěná a chlapecké hošije a verbuňk. Mezi starší tance s původním obřadním zaměřením se řadí žabská, šátečková nebo hejnom, k tancům rázu reprezentačního patří např. taneční hry varajková, palicová a slámečková, valacina či ovčácká a další tance polkového a valčíkového rázu.




Literatura:
Národopisné regiony Čech a Moravy

Texty:
Zuzana Gregorovičová
Zbyněk Žůrek

Fotografie:
Petr Dvořáček
Karel Šmirous
Zbyněk Žůrek

Hudební ukázky:
poskytlo Vydavatelství Gnosis
Vydavatelství Písnička

Videoukázky:
František Synek
Zbyněk Žůrek

Vydáno ve spolupráci s občanským sdružením Folklorum, provozovatelem serveru www.FolklorWeb.cz

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

LOKALIZACE

DALŠÍ INFORMACE: http://www.FolklorWeb.cz

AKTUALIZACE: uživatel č. 372 org. 24, 24.02.2005 v 16:04 hodin